Přítel Josef Zadina , rodem ze Sázavky čp. 17, a smrdovský patriot , po dohodě velice ochotně poskytl pro návštěvníky těchto stránek další zajímavé čtení. A to čtení tak zajímavé, že pro ně na těchto stránkách byla vytvořena nová rubrika. Jako pravý nadšenec, zpracovává kroniku svého rodu a k tomu nedílně patří i historie místa zrození, života i skonu předchozích pokolení. A proto v úvodu se věnuje Smrdovu. V jeho práci je použita mj. kronika zpracovaná řídícím učitelem Němečkem, kterou jsem já nikdy nečetl. Je tedy zajímavé porovnávat prameny ze kterých jsem čerpal já (resp. mí předchůdci) a ze kterých čerpal pan řídící. Dohodli jsme se, že nic nebudeme vyjímat, opravovat či přepisovat a v rubrice je práce pana Zadiny doslovně vložena.
Dost možná, že tato skutečnost bude někoho inspirovat k ohlédnutí se ke svým kořenům a pokud to kdos učinil, možná, že se se svou prací s námi, tedy i s Vámi, podělí. Rád ji zveřejním.
Tak tedy, zde je úvod kroniky rodu Zadinů...
KONIKA SMRDOVA (SÁZAVKY)
A RODINY ZADINŮ z čp. 17
VÝCHOZÍ PODKLADY:
- Psaná kronika Smrdova 1229 – 1957
- Rukopis Františka Zadiny (r.1944), Sázavka čp. 17
- Vzpomínky a zážitky moje, Josefa Zadiny (r. 1949), Světlá n.S.
- Podklady z internetu
ZPRACOVAL: Josef Zadina, Lánecká 700, Světlá nad Sázavou, březen 2007
STARÉ PAMĚTI OBCE SMRDOVA (NYNÍ SÁZAVKY)
(Dle psané kroniky z r.1921 p.řídícím učitelem Němečkem a dle starých pamětí)
Smrdov jest osada velice stará, připomíná se prvně již za Přemysla Otakara I. roku 1226 (tak sdělil zemský úřad obci, když žádala za změnu jména na Smilov).
Smrdov býval skutečně již dávno před rokem 1307 a i po tomto roce stále po mnoho století svobodným městem (libera civitas) s hradem a tvrzí hrazenou, se svobodným trhem, který tu každého týdne v pondělí se odbýval, s vlastním hrdelním právem a spravedlností (šibenicí). Podle ústního zde kolujícího podání sousedů smrdovských naznačuje se jedno místo „Na spravedlnosti“, na té straně v polích u cesty ze Smrdova do Habrů vedoucí, kde prý šibenice stávala a popravy se vykonávaly.
Smrdov byl stále městečkem až asi do roku 1750, kdy se teprve asi počal jmenovati vesnicí. Pod pravomoc města Smrdova patřívaly kolem r.1307 vesnice: Zboží, Bačkov, Štěpánov, Lubno, Roznotín.
Hrad a tvrz, jež byly hlubokými příkopy a silnými zdmi ohrazeny a opevněny. Stávaly prý na půlnoční straně za kostelem, kde nyní jsou obytná stavení č.53, 54, 76 a snad i č.50, 51 a 52.
Před několika roky, zvláště na dvoře č.54, při kopání a rovnání dvora a i na prostranství mezi statkem tím č.54 a školou vykopány byly hluboko do země zasahující silné , na vápno dobře stavěné zdi a sklepy.
Patřil Smrdov – hrad i město s příslušnými vesnicemi před rokem 1307 panu Remundovi z Lichtenburku, jemuž i město Německý Brod (Havlíčkův) i s příslušenstvím, kromě mnoha jiných ještě statků náleželo. Dne 16. října 1307 vyměnil a postoupil Smrdov klášteru vilémovskému za jiné příležitější vesnice (Mittelburg, Hondorf, tj. Hohendorf, Schciblicksdorf, Sicghastdorf, Řečice, Dietrici Lhota, Závidkovicce a Radostovice). Výměnu tu schválil a potvrdil tehdejší pražský biskup Jan, neboť tehdy Smrdov k diecezi pražské až do roku 1784 náležel. Lze za to míti, že hrad nedlouho potom zanikl. Smrdov zůstal v držení kláštera až do roku 1420(1421), pak po dlouhou dobu k Lipnici a Světlé nad Sázavou patříval. Dle urbáře panství světelského patřil Smrdov, městečko s výsadní rychtou (rychtář spravuje i ves Štěpánov), se clem, varnami (pivovar), s masnými krámy, lukami, řekou a lesy r.1591 ke Světlé Burganu Trčkovi z Lípy, císařskému radovi a nejvyššímu podkomořímu království českého.
V tomto městečku Smrdově béře se clo k ruce panské, z každého koně, cožkoli veze, i prázdný vůz, po 1 denáru; z volů, krav, tu ve vůkoli koupených, též po 1 denáru; z ovcí, sviní, koz, skopců, telat po ½ denáru; z koních koupených po 1 denáru; než což v městečku koupí, nic nedávají. A to mýto má rychtář každého ¼ roku nahoru odváděti.
Varny byly též ve Smrdově. Vařili tu totiž pivo; dávali z várky po 18 gr. a za mláto 4 denáry a panská náklad šel na pivovar, na pánev i na kádě. Nyní berou pivo z pivovaru světelského.
Vedle starých register platívali ve Smrdově z masných krámů 4 kameny a beránče (1 kamen = 20 liber = 11,2 kg). Nyní též kolikokolivěk by krámů bylo, na nichž by se masa prodávalo, povinni jsou dávati po 1 kameni loje, nebo na penězích, po čem by lůj v trhu byl. A jednoho beránče z každého v Bílou sobotu.
Z luk platil vrchnosti: Vít a Petr z louky při sv.Havle toliko 20gr., a Matěj Kramaps z loučky Vacínovské o sv.Havle 3gr.
Z řeky, kdo držíval od řeky, k Vrbici počnouc dolů, platil 13gr. Též stavu mlynáře platíval také jednou úrok 8gr. Nyní neplatí, užívá se k ruce panské.
Lesy. Při témž městečku Smrdově není žádných lesů, kromě lesiště, z kterých smrdovští platí. Tu když chtějí honiti zajíce, nebo velikou zvěř, musí přijímati lesů bačkovských, zbožských a lubenských. Rolníci a sousedé smrdovští platiti museli z každého 1 celého lánu, čili statku každoročně vrchnosti pod jménem úroku 20gr.; a sumy vánoční 10gr.; zemní roboty 4 dny, 4 slepice, 4 sýry a tak dle velikosti lánu a pozemků každý podobně více nebo méně platiti musel.
Hrady a zámky. Burgan Trčka z Lípy odkázal všechen statek svůj třem svým synům – Janu Rudolfovi, Maxmiliánovi a Burganovi Mikuláši. Maxmilián dostal za podíl Světlou. Patřily k němu tvrz Světlé s městečkem a vesnicemi, městečko Smrdov aj.
Jan Rudolf učinil pořízení o Marii Magdaléně z Lobkovic, manželce své, dal jí zámek Světlou, městečko, řeku Sázavu, městečko Habr, městečko Smrdov se všemi vesnicemi aj.
Roku 1604 dal Jan Rudolf světelským novou výsadu, jímž jim dal právo o statcích svých volně říditi, podobné obdarování učinil r.1613 i smrdovským. Panství světelské dostali za dobré služby vojenské Volf Adam hrabě Pappenhheim a Bruno hrabě z Mansfeldů, od nichž ho koupil dne 18.8.1638 Burgan Ladislav hrabě z Waldsteina, jemuž i Smrdov od císaře (Ferdinanda III.) 18.8.1638 dědičně byl postoupen.
R.1622 měl Smrdov jen 2 svobodníky, z nichž každý zaplatil daně válečné po 20 groších (viz. Památky archeologické X pag 328). Asi kolem roku 1646 byl ve Smrdově od Světlé zpustošen pivovar.
R.1694 koupil od hraběnky Marie Alžběty z Věžníh velkostatek Vrbici František Václav z Thámů, který téhož roku poznovu ve Smrdově faru založil a za faráře Hynka Korvína dosadil. Jak se dostal Smrdov k panství vrbickému nebylo možno zjistit.
Mor v Čechách.
R.1770 byla veliká nouze následkem neúrody r.1769. Cena obilí tak velice stoupla, že lidé před tím zámožní, nemajíce na živobytí, byli nuceni žebrati. R.1770 byla úroda zase malá a nouze lidu ještě větší. 1 strych (méně než 1hl) žita byl až za 17 zlatých. Lid se živil otrubami, i všelijakými travinami, z čehož vznikaly těžké nemoci (v Čechách zahynulo na 250 tisíc lidí). Také ve Smrdově mnoho lidí zemřelo morem r.1770-71. Poněvadž na hřbitově (u kostela) již nebylo místa, pochovávalo se zatím „pod městem“ na pastvišti, jež později přeměněno bylo na pole. Na tom místě‚ (na poli Fr.Myšičky č.5) dosud stával kamenný starý kříž, který tam dal postavit farář Černý.
Robota.
R.1775 byl vydán robotní patent, jímž robota se zmenšovala asi o polovici. Konečně 7.9.1848 bylo robotnictví lidu selského zrušeno a lid stal se svobodným, od vrchnosti neodvislým
Velký požár ve Smrdově r.1862.
V pátek po Smrdovském posvícení dne 10. října 1862 hrozné neštěstí potkalo zdejší obec. Téhož dne o 3 1/2 hodině hodině odpolední vypukl oheň v č.41. Na učiněný pokřik a poplach spěchají ihned všichni tomu na pomoc. Avšak zhoubný živel, vzdor všemu hájení, počíná se okamžitě na sousední stavení v pořadí se rozšiřovati, ano i na protější pořadí sem tam přeskakovati, tak že po uplynutí malé chvíle již obě strany vesnice dravým živlem uchváceny v jednom plameni stály a celá obec ohnivému moři se podobala . Přiběhlo sem sice ihned mnoho lidí i z okolních vesnic, též stříkačky a hasící potřeby sem přivezeny, avšak na hašení nebylo ani pomyšlení, neboť do vsi, přes kterou plameny z obou stran klenutí tvořily, pro nesmírné horko a dým nikdo nemohl vkročiti, při pokusu tom zajisté každý horkem a dýmem by byl udušen býval. Jen pozadu okolo zahrad a vesnice bylo lze jen obtížně přejíti. Lidé v pravém toho slova smyslu s holýma rukama a s tím co na sobě měli, aneb co v čerstvosti uchvátiti mohli, z hořících a bořících se příbytků utéci museli, někteří pak v polích pracujíce, při spatření požáru, pozadu domů přiběhli a již ani do domu vkročiti nemohli. Jiní co se dalo plamenům vyrvati, s nasazením života vynášeli do polí a zahrad. Něco ovšem i v úkrytu shořelo a nebo od zlých lidí ukradeno bylo.Politování ubohých těch lidí, když na tak nenadálou zhoubu majetku svého musili smutně a beze vší naděje na nějakou možnou pomoc se dívati.
Fara i kostel dlouho stály od ohně nedotknuty a mělo se za to, že fara, která byla chráněna stromy bude od požáru ušetřena. Avšak oheň ze sousedního statku č.8 na faru přeskočil, na faru bylo předtím sneseno hodně zásob, hlavně ze školy, ale oheň přišel tak rychle, že se nedalo nic zachrániti a vynésti. Učiteli Janu Šmídovi tu věcí za 400 zl.rak.č.
Uprostřed toho velikého požáru byla uchráněna škola se šindelem krytou střechou. Veliké přičinění na tom měl učitel Jan Šmíd, který školu ochraňoval. Školu ubohý sice zachránil, ale jeho jmění na faře mu shořelo.
Také kostel vyhořel. Nejprve se vzňala kulatá, šindelem krytá báň na věži, pak ostatní věž a šindelová střecha kostela. Odtud vnikl oheň chórem a stropem dovnitř. Kromě mnoha jiných věcí shořely i varhany, nedávno opravené a překrásné 4 zvony, 3 na věži a 1 nad oltářem (sanktusový). Zvony ta pro svoji velikost a silný líbezný, harmonický zvuk daleko široko pověstné a známé byly. Ty s hořícími trámy dolů spadly a v horkosti plamenů zcela se rozlily. Později zvonovina z nich v hrubých kusech z popela byla vytažena a dle výroku znalců, z větší části skoro ze samého stříbra pozůstávala.
Škoda občanům ohněm způsobená byla převeliká a tím větší, že mnozí z nich pojištěni nebyli a ti, kteří byli, přece o mnoho přišli. Celkem vyhořelo 49 čísel, s chlévy, kůlnami, stodolami a celým příslušenstvím, počínaje od č.5 až k č.23 (vč.č.17) na dolní straně a na horní straně od 32 až k č.57. Mimo to kostel, fara, kovárna, hospoda č.46 a vedle ní stavení č.73, patřící pekaři Nechvílovi.
Hájení proti ohni bylo tím horší, že podzim toho roku byl velmi suchý. Po mnoho neděl ani nepršelo. Bylo i hodně studní vyschlých.
Smutný to byl pohled a večer po ohni ještě smutnější noc, kterou nebozí občané strávili bez spánku v žalostném nářku a zmatku sem tam celí zmámení těkajíce, nebo nepatrné zbytky majetku svého na bezpečné místo snášejíce, u zřícenin kouřících se obydlí, pod širým nebem a při ostrém mrazivém větru zimou a uléháním celí se třesouce. Ze všech stran vozeny byly postiženým hojné dary a podpory jako: chléb, mouka, vařivo, obilí, kořalka, sláma, seno a jiné nutné potřeby. Byly sem zasílány i hojné peněžité sbírky, z nichž největší zaslal pan baron Voith, hejtman okresu čáslavského s podotknutím, aby z ní faráři Vorlíčkovi 100 zl.r.č. bylo darováno, ostatní pak aby sousedé mezi sebe rozdělili. Ale vše to, ač dosti značné činilo, přece jen malou částku toho, oč postižení byli ohněm připraveni.
Ve Smrdově bylo nyní pusto a smutno. Aby se blížící se zimě nebyli pohořelí sousedé bez přístřeší, narychlo opravovali, jak jen mohli příbytky své, krytí na ně dávali, prozatím v boudách, nebo pod plátěnými stany bydleli. Kde klenuté chlévy před ohněm obstály, i tam při svém dobytku bydleli, jsouce tomu povděčni, že tam alespoň v teple mohli býti. Ve staveních takto zatím opravených přebytovali přes zimu, načež zjara počali opravovati a stavěti nanovo, tak že v r.1863 stavby své dokončili, skoro všude klenuté světnice, proti ohni jistější si stavěli. Chyba však veliká stala se v tom, že stavení svá kryli opět šindelem a slaměnými došky. Někteří sousedé, zvláště ti, kteří nebyli pojištěni, značně se zadlužili a z těchto dluhů se ztěží budou vymaňovati, protože následující 3 roky pro velké sucho neúrodné byly, obilí laciné, jiné však potřeby drahé, daně veliké, takže všude jevila se nouze o peníze a ochablost obchodu.
Kostel a fara jež byly pojištěny na 5.000 zl.r.č., zůstaly po 2 roky beze vší opravy. Služby Boží konány byly v té době v kostele v Dobrnicích. Tam také si najal farář Jan Vorlíček dvě místnosti v domě č.2 v hostinci Marie Tučkové, kde bydlel 2 roky až do své smrti.
Fara, ač v sutinách byla, nezůstala přece zcela opuštěna. Po vánocích r.1862 přistěhoval se do dolních místností pekař F.Nechvíle, jemuž také dům č.73 zcela shořel. Bydlel tam se svojí rodinou, než si svůj domek znova vystavěl. Poněvadž hospoda č.46 také vyhořela a pivo se nikde nečepovalo, obdržel F.Nechvíle povolení, aby na čas na faře lidem pivo a kořalku prodával. Toto právo na čas povolené mu však zůstalo ponecháno a potvrzeno od c.k. okresním úřadem v Habrech doživotně pro jeho osobu, tak že on pak hospodu v domku svém zařídil. Tím se stalo, že místo jedné hospody, úplně pro obec postačujíce, nyní 2 hospody jsou, což zajisté ku zdaru obce a dobré věci přispívati nemůže.
Pruské vojsko ve Smrdově r.1866 (Podoubraví roč.II., str.63)
Pruská válka r.1866 byla poslední vojnou, jejíž krvavý děj odehrál se v Čechách a na Moravě. Proto také dlouho se o ní u nás vyprávělo a vzpomínky na ni rozvála teprve světová válka, která ji délkou i hrůzami daleko předčila. V místních zápisech četných obcí dočteme se dodnes zajímavých vzpomínek o vojně s Prusi, jímž naši dědové říkali Prajzi. Začátkem června r.1866 vypověděl ruský král Rakousku válku a hned 1.června překročili prusové české hranice. Vojsko rakouské bojovali proti Prajzům velmi nešťastně a utrpělo hned na začátku veliké porážky. Veliká porážka byla svedena u Hradce Králové, v níž rakouské vojsko bylo na hlavu poraženo a rozprášeno, že se dalo v divokém zmatku na útěk. Z toho nastal u obyvatel veliký strach před nepřítelem, zvýšený tím, že tehdejší c.k.úředníci, četnictvo a finanční stráž také utekli. Po nich někteří lidé ve zmatku a strachu zbytečně prchali nevědouce kam.
Ze Smrdova však a z okolí nikdo z obyvatel na útěk se nedal. Jen vzácnější movité věci poschovávali a dobytek do lesů zahnali. Postupujíc rychle za utíkajícím vojskem rakouským, ubíralo se vojsko pruské mnohými stranami přes Čechy do Moravy, nechávajíc za sebou jen malé posádky ve znamenitějších městech a místech, zvláště v Praze, kterou dne 7.7. obsadilo. Dne 8.července přitáhl oddíl pruského vojska do Golčova Jeníkova a do Habrů, odkud do všech okolních vesnic pro potravu a rekvizice se rozptýlil. Tudy vedla stará císařská silnice na Vídeň, která byla cílem pruských vojů. Užil tedy náš okres nevítaných hostí dosyta. Též do Smrdova v neděli odpoledne přišel pruský důstojník od Lubna s 30 vojáky a zastaviv se před velkou hospodou (č.46), žádal 600 bochníků chleba, sud kořalky, 2 sudy piva, 20 beček brambor, seno, slámu a kuřlavý tabák. Na upozornění, že jest právě před žněmi a ve statcích velká nouze, slevil z požadavků toho. Na obecním špejcharu bylo složeno 600 ks bochníků chleba a určeno pro naše vojsko. Dalo se mu 200 bochníků chleba, 1 vědro piva, 1 vědro kořalky, 6 beček brambor, 2 mandele slámy a několik centů sena. To vše naložili na vozy a odjeli směrem k Lubnu do Habrů.
Dne 10.července táhlo směrem od Čáslavi přes Zbýšov, Dobrnice, Vrbici na Panský mlýn Smrdovem celé jedno oddělení pruské armády, pěší i jízda s děly a vozy. Od 8 hodin ráno, až do 6 hodin odpoledne šli stále v hustých řadách. Prošlo tudy Smrdovem asi 25.000 mužů. Nejzadnější z nich pak se ve Smrdově zastavili a vzali ze špejcharu zbylých 400 bochníků chleba, rozešli se po domech. Co od jídla našli, k tomu ještě slámu, seno a asi ještě 8 ks nejsilnějších volů sebrali, naložili na vozy, které jim musela obec dáti. Potom teprve za vlastními do Světlé spěšně na noc odtáhli. Druhého, třetího i pátého dne přišli od Habrů do Smrdova vždy ještě několik vojáků s vozem, přičemž pokaždé opět se jim dáti muselo co chtěli. Do statků již nešli, ač Habrem silnicí k Jihlavě ještě skoro 14 dní se trousili.
Když konečně byl 23.srpna 1866 v Praze uzavřen mír, táhlo pruské vojsko zpět a opět všechno na cestě rabovali, velkou bídu po sobě zanechali, když lidu téměř všechno snědli a vzali. Poslední odtáhli 18.srpna 1866 a již se neukázali. Za ubytování a stravování dostala obec náhradu velmi malou. Za války klesla cena papírové zlatky na 75 kr.r.č.
Cholera ve Smrdově r.1866.
Po krvavé a strastiplné válce přišla vzápětí strašná nemoc cholera. Ta řádila všude , kudy pruské vojsko táhlo. Tisíce si vyžádala a ve chladný hrob položila obětí. I ve zdejší obci a okolních vesnicích mimo Lubna se objevila a trvala od počátku srpna 1866 do konce listopadu. Ve Smrdově a okolí na choleru onemocnělo přes 150 osob, z nichž 79 zemřelo. Ve Smrdově 9, v Ovesné Lhotě 17, ve Vrbici 15, v Dobrnicích 9, v Leštině 9, ve Štěpánově 2, v Bačkově 3 a ve Zboží 15 osob.
Lid čelil nákaze pitím rumu, silné žitné kořalky a jiných silných lihovin. Muži k tomu ještě silně kouřili. Kdo se chtěl cholery uchránit, nosil v ústech pod jazykem stroužek česneku, nebo kousek zázvoru.
Pohled na Smrdov (Sázavku).
K pěkným krajinkám, jimiž českomoravská vysočina se honosí, náleží také malebné údolí středního toku Malé Sázavy (Sázavky) u Lacinova (Rymešova) mlýna. Čtvrt hodiny odtud směrem východním rozkládá se na kopečku Smrdov, ležící ve výšce 497 m (práh kostela) nad hladinou mořskou. (430 m minimum, 517 maximum).
Okresní silnice vystavěná r.1901, vedoucí od východu k západu jako jasný klín rozráží úhlednou vesnici na dva skoro rovné díly. Jako kuřátka tulí se k sobě domy po horní a dolní straně silnice, pěkně ve dvou řadách postavené, majíce při sobě pěkné zahrádky a zahrady (ve výměře 4,76 ha), již dle možnosti si každý upravuje.
Nejprve náš pohled zaujme kostel (zasvěcen sv.Janu Křtiteli) a vychovatelka a živitelka vědomí a umění obecná škola, která založena byla r.1694 současně s obnovenou farou svob. pánem Františkem Václavem z Thámů, majitelem panství vrbického. Po r.1801 vystavěna byla od hraběte Františka Zichy z Vaszonykco“ nová školní budova o jedné třídě. Ta však netrvala ani 80 roků. Nynější jednopatrová škola byla dostavěna r.1879. Patří k ní letní tělocvična, ovocná zahrada a školka (ovocná), jež zřízena byla obcí r.1856 v sousedství márnice (mezi školou a kostelem) a obehnána zdí. Ve středu vesnice (900 m dlouhé) je náves 300 m dlouhá. Tu našly útulek 2 hostince č.46 a 73, kovárna a špejchar s hasičskou zbrojnicí.
Na prázdném prostranství, v samém středu obce je umístěn pomník na památku vojínů padlých ve světové válce (1914 – 1918) nákladem 7 tisíc k. Žulový památník byl odhalen r.1922. Jsou na něm vytesány jména padlých 13 hrdinů, celkem narukovalo do války v průběhu let 1914-1916 asi 83 mužů z naší obce, mezi nimi i náš děda Josef Zadina z č.17. (Po 2.světové válce připsány oběti této války – ne však všech, nějak nové vedení obce a státu zapomnělo na Židy – r.Stránských a Vrbů, kteří se nevrátili z koncentračních táborů).(pozn. admin.: od jara 2017 jsou všechna jména židovských obětí holokaustu na pamětní desce napsána)
Silnice od kostela ke špejcharu r.1923. R.1911 byla postavena silnice od fary k železnici. Severozápadní dráha pod Smrdovem dostavěna byla r.1871 a téhož roku na jaře počalo se po ní jezditi. R.1822 byl zřízen starý hřbitov a nový byl zřízen r.1903, katolický byl.
Že Smrdov byl městečkem, dokazuje i název „Pod městem“, který se tu dosud udržel. Mimo katolický kostel byla zřízena r.1877 evangelická motlitebna se hřbitovem.
R.1929 má Smrdov 105 popisných čísel a přes 600 obyvatel. Nové domky stále ještě se přistavují. Katastrální rozloha je 11 km2, takže na 1 km2 připadalo 56 lidí.
K příjemným vycházkám slouží blízké lesy v celkové výměře 223 ha 67 arů. Jsou to: Obce, Losy, Borová, Homolka, Stráně a Štampíl. Různými nehodami, krupobitím a zvláště častými požáry Smrdov velice utrpěl.
Připomínají se tu mimo jiné tři veliké ohně – v letech 1862 (vyhořelo 49 čísel), 1886 (19 čísel) a 1894 (vyhořelo 23 čísel). Menší ohně byly velice časté.
Škola.
Škola ve Smrdově zřízena byla zároveň s obnovenou farou r.1694. Měla 1 třídu a byt pro učitele. Do této školy měli chodit děti z obcí: Smrdova, Vrbice, Malého Roznotína, Chraňbože, Dobrnice, Štěpánova, Lubna, Bačkova, Zboží, Kunemil. Lacinův Mlýn (Rymešův) byl přiškolen r.1857 z Vlkanova do Smrdova. Jak bylo hodně dětí 180-200, tak tato škola nepostačovala a proto r.1876-79 byla postavena škola nová a i v některých vesnicích postaveny vlastní školy.
Byli voleni občané do školních rad. R.1886 byl zvolen do školní rady mimo jiné i rolník Josef Šemík č.17.
Ceny hospodářských plodin v letech 1791 – 1891.
(Dle vídeňské míry v kr.z.m.)
v r.1791 v r.1891
- pšenice 1 míra 159 kr 412 kr
- žito 139 kr 338 kr
- ječmen 140 kr 282 kr
- hrách 168 kr 615 kr
- čočka 224 kr 984 kr
- oves 77 kr 221 kr
- brambory 84 kr 123 kr
- sůl kuchyňská, 1 žejdlík 2 kr 5 ½ kr
- mléko, 4 žejdlíky 1 kr 8 kr
- pivo, 2 žejdlíky 1 kr 8 kr
- cukr, 1 libra 41 kr 20 kr
- máslo, 1 libra 10 kr 56 kr
- maso hovězí, 1 libra 5 kr 31 kr
- maso skopové, 1 libra 4 kr 27 kr
- maso vepřové, 1 libra 6 kr 33 kr
- maso telecí, 1 libra 4 kr 27 kr
- maso jelení, 1 libra 7 kr 56½ kr
- maso srnčí, 1 libra 6 kr 42 kr
- kapr, 1 libra 7 kr 51 kr
- zajíc, 1 kus 40 kr 120 kr
- koroptev, 1 kus 11 kr 50 kr
- husa, 1 kus 11 kr 150 kr
- kuře, 1 kus 4 kr 40 kr
- vejce, 4 kusy 1 kr 8 kr
- housky, 2 kusy 1 kr 4 kr
- chleba, bochník 4 kr 40 kr
- vypsáno z Batovcova kalendáře, ročník VII, str.103
Smrdov na ohně bohatý.
Dne 22.9.1839 vyhořel domek č.44.
Dne 24.2.1852 vypukl oheň vč.56 a celý vyhořel.
Dne 2.5.1856 vyhořel domek č.62.
Dne 1.2.1857 vyhořely statky č.14 a 15.
Dne 20.11.1859 hořelo v č.52, 53, 54, 57, 76.
Dne 9.7.1861 hořelo po blesku v č.54 a 76.
Dne 10.10.1862 začalo hořet v č.41 a vyhořelo celkem 49 čísel, jak bylo již dříve napsáno.
R. 1877 vyhořela samota u Horního rybníka – flusovna.
Dne 28.1.1878 byl oheň v č.22 – byl brzy uhašen.
Dne 20.2.1878 byl oheň v č.22 – stodola a č.23.
Dne 21.9. 1883 oheň v č.18, 19, 20, 21, 22, 79.
Dne 8.10.1883 oheň v č.16.
Dne 28.11.1883 oheň v č.31, 70, 71.
Dne 30.11.1884 oheň v č.24, 25, 26, 84.
Dne 6.1.1885 oheň v č.4, 77.
Dne 29.10.1886 vypukl oheň v č.48 a celkem vyhořelo 19 čísel: 48, 44, 45, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 76, 57, 58, 62, 64, 68, 69, 74, 1 a č.75.
Dne 29.6.1887 oheň v č.8.
Dne 16.7.1887 oheň v č.42, 43, 45.
Dne 20.10.1887 oheň v č.35, 36, 37, 38, 39, 40.
Dne 16.11.1892 oheň v č.21, 22, 23, 25, 26, 27, 28, 84, 85.
Dne 10.8.1894 oheň v č.11, 78, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 79, 19, 20, 21, 22, 23, 71, 29, 30, 31, 32, 70, 33, 34.
Dne 3.6.1923 oheň v č.56.
Dne 17.10.1926 oheň v č.59, 67.
Dne 22.5.1927 oheň v č.52.
Dne 20.5.1929 oheň v č.87.
Světová válka 1914 – 1918.
V popředí důležitých událostí novější doby jest zajisté světová válka v letech 1914 – 18. Bezprostředním popudem k ní byl sarajevský atentát dne 28.června 1914, podniknutý Srby na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda z Este a jeho choť, v němž byli oba zastřeleni. Následně na to byla vypovězena válka Rakouskem Srbsku. S Rakouskem byli spojenci Německo, Bulharsko, Turecko. Proti nim byli Srbsko, Francie, Anglie, později se přidaly Belgie, Černá Hora, Japonsko, Itálie, Amerika, Rumunsko. Velkého strachu však z dlouhé války neměl nikdo. Říkali, že do vánočních svátků bude po všem. Ale všichni se zklamali, jelikož válka se rozlezla téměř po celém světě a trvala 4 roky. Byla po tu dobu bída, zvláště o jídlo.
Mimo to byly odvezeny zvony z kostela pro zbrojní účely a rozbity. Na zvonění byl prozatím přivezen zvon z Dobrnic. Po dobu války v r.1916 byl zaveden letní čas (o 1 hodinu).
Po 4 letech a 3 měsících skončila světová válka po zásluze. Rozpadlo se Rakousko i Německo, smutně dopadlo Bulharsko i Turecko. Dne 4.10.1918 došla zpráva, že Rakousko, Německo i Turecko požádalo o příměří a jednalo o mír.
Přišel 28.říjen 1918 (dne svobody) , nejslavnější to byl den. Český národ byl prohlášen samostatným. Byl utvořen Národní výbor, který vzal do otěže vlády, císaře Karel I., jakož i všechny členy habsburské říše zbavil vlády. Vznikla Republika Československá, do níž patří: Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko a Podkarpatská Rus. Velké úsilí za utvoření samostatné republiky měli hlavně prof.dr. Tomáš G.Masaryk, dr.Beneš a legionáři. Prvním presidentem byl zvolen prof.dr. Tomáš G.Masaryk.
Za heslem odřímštit snažili se někteří kněží (Zahradník, Farský aj.) vybudovat nové náboženství (československé), žádající mimo jiné zrušení kněžského celibátu a zavedení českého jazyka do bohoslužebných obřadů. Také ve Smrdově se přihlásilo k této církvi několik rodin (celkem 18 osob).
Po válce bylo úředními výkazy ze dne 30.12.1921 v naší republice 165 tisíc invalidů, 103 tisíce vdov a 172 tisíce sirotků.
Smrdovská pazderna.
Když skončily přeslice a kolovraty, postavili si občané pazdernu „Pod městem“ o samotě (pro nebezpečí ohně). Zde se sdělával len různými pracemi na vlákno a nitě na plátno. Plátno se bělilo na bělidle na trávníku rozprostřením, často se polévalo vodou a na slunci zbělelo. Z plátna šily se košile, prostěradla, ubrusy a podobně. Barvením se používal na sukně a cíchy (peřiny).
Později v pazderně bydleli chudí lidé z naší obce. Nakonec ji v 70. letech minulého století přestavěl Jan Hospodka k bydlení.
Špejchar ve Smrdově.
Skoro uprostřed naší obce na návsi stojí velmi stará, vysoká, budova s malými špinavými okénky.
V Podoubraví roč.V.str.13 je poznamenáno: císař Josef II. nařídil patentem ze dne 9.července 1788, aby každý poddaný, jenž ornou půdu má, ze čtyř druhů obilí (pšenice, žita, ječmene a ovsa) třetí díl toho, čeho na zimní a jarní setbu zrní každého druhu spotřebuje, na špejchar obecní odvedl a podobným způsobem po tři léta za sebou jdoucí odváděl, by za ten čas na každém panství, na každém statku a v každém městě shromáždila se zásoba obilí, která jest k jednoroční sedbě jarní i zimní zapotřebí.
Podle tohoto patentu vystavěno bylo mnoho špejcharů a též špejchar ve Smrdově. Tyto špejchary (zásoby obilí) byly zřizovány proto, aby v nedostatku obilí z neúrody, nebo po živelní pohromě, kdy bylo obilí těžko spatřiti při nedostatku tehdejších dopravních prostředků, mohlo se osívati dále, aniž by nastala bída.
Špejchary se však neosvědčily a a proto byly tyto obilní fondy přeměněny na fondy peněžní. Z těch se vyvinuly kontribučenské fondy a později okresní hospodářské záložny.
Budova špejcharu obce stala se majetkem obce, která byla prodána Václavu Němečkovi (učiteli) a ten ji později prodal Jelínkovi ½ v č.14 a druhou polovic Františku Klementovi č.10.
Nyní by si sotva kdo uvědomil, k čemu stavba byla vystavěna. (Zbourán duben 2008).
O chřipce ve Smrdově.
Chřipka vyskytla se prvně ve Smrdově v zimě r.1889 – 1890. Byla dosti prudká a velice se rozšířila. Mnoho lidí na ni onemocnělo a také si vyžádala několik lidských životů, zvláště u těch, kdož měli chybné plíce, srdeční vadu a nebo byli slabší tělesné konstituce.
Též v roce 1918 vyskytla se chřipka (které se říkalo „španělská“), kdy lidé dosti umírali. V r.1927 se vyskytla také chřipka a byla slabší. Úmrtí nebylo žádné. Aby se chřipce čelilo, byly uzavřeny školy na týden.
Události staršího i novějšího data ve Smrdově (Sázavce) a okolí.
V r.1870 zasázeny byly akáty u kostela.
R.1871 zřízena byla pošta v Leštině.
R.1871 začalo se prvně jezdit po žel-dráze pod Smrdovem (dráha severo-západní).
R.1871 byly zavedeny nové míry a váhy – podle metrické soustavy.
R.1873 vystěhovali se do Ameriky z Leštiny - Jos.Vrána č.24, Václav Fanfrlík č.27, z Vrbice Jos. Kouník č.10, Jos.Bárta č.11 a Fr.Krenk č.4.
R.1874 vystěhovali se do Ameriky ze Smrdova – Josef Havel č.61, Jan Havel č.41, Matěj Kudrna č.40, z Vrbice Václ.Krenk, z Leštiny Fr.Husa.
R.1876 vystěhovali se do Ameriky ze Smrdova – Frant. Bárta, kovář č.72 (nyní evangelická motlitebna od r.1877), Matěj Štróbl, obuvník č.77, z Lubna M.Šindelářová č.7.
R.1878 zasázeny byly lípy u kostela a na starém hřbitově – zřízen r.1822.
R.1878 vystavěna škrobárna ve Zboží.
Dne 19.5.1880 ve středu po Svatodušních svátcích padal ve Smrdově hustě sníh. V těch dnech až do konce května byla silná zima, že na poli zmrzly ranné brambory, květ na stromech a výpuky vlašských ořechů.
R.1880 byly zavezeny louže ve Smrdově (u č.14 a 15), místo nich zřízeny pěkné zahrádky.
R.1880 do Ameriky se vystěhoval z Dobrnic Frant.Svoboda, kolář č.22, z Leštiny Ant. Kranda, cihlář a Bárta.
R. 1881 do Ameriky se vystěhoval Jos. Kudrna č.85.
Dne 24.6.1881 – postaven před školou kamenný kříž.
R.1882 – 85 položen byl štět (kamení) a upravena silnice od zbožských hranic, Smrdovem a ke Štěpánovu. Dostavěna byla r.1901.
Dne 16.7.1884 ve 24 ½ hod. v noci strhlo se veliké krupobití. Byly veliké škody na polích i mnoho oken rozbitých na budovách. Byly z 1/3 sleveny daně.
Dne 23.5.1890 napadlo mnoho sněhu, který po 3 dny zůstal. Květ na stromech pomrzl, ale úroda byla na polích dobrá.
R. 1894 nastoupila u nás měna zlatá – místo stříbrné. Raženy byly koruny.
Na podzim r.1895 objevili se na polích polní hraboši (myši) ve velikém množství a způsobili velké škody.
R. 1897 vzrostlo obilí na stojatě.
R. 1900 na jaře vyhynulo žito na polích.
R. 1903 velké krupobití.
R. 1864 nastoupil službu faráře ve Smrdově E.Dobruský, který tuto službu konal 41 let do r.1905, kdy 23.8. zemřel. Pro jeho velkou oblibu byl jmenován čestným občanem.
R. 1095 byla stávka železničářů, při níž se ukázalo, že plní-li zřízenci své povinnosti přesně dle předpisů, nebyl provoz na železnici vůbec možný.
R. 1911 byla zřízena u Lacinova mlýna (Rymešova) železniční zastávka „Smrdov“.
R. 1917 bylo veliké sucho. Nepršelo od jara až do žní.
R. 1920 byla zřízena u špejcharu hasičská kůlna za 12 tisíc korun.
R. 1921 byla postavena čekárna u železniční zastávky.
Dne 16.2.1921 bylo provedeno sčítání lidu.
Smrdov má 1.100 ha plochy, 89 domů, 101 bytovou stranu, 577 obyvatel – 269 mužů a 308 žen. 576 národnosti české, 1 jiné. 495 římskokatolíků, 54 evangelíků, 18 československé církve, 8 izraelitů, 2 jiní.
Brzy po světové válce byly vystavěny nové domy:
Josef Charouzd č.90, Fr.Jelínek č.91, Josef Říha č.92, Jaroslav Ulrych č.93, Frant.Secký č.94, Frant. Jelínek č.95, Václav Hába č.96, Josef Dvořák č.97, Josef Zikmund č.98, Václav Secký č.99, Karel Nečas č.100, Josef Kšíkal č.101, Josef Hába č.102, Václav Charouzd č.103, Josef Matoušek č.104, Václav Moravec č.105, Frant. Hospodka č.106, Jan Bárta č.107, Jindřich Vanický č.108, Jan Beneš č.109.
R. 1922 byla postavena silnice ze vsi k železniční zastávce.
Do obecního zastupitelstva ve Smrdově zvoleni byli:
V r. 1894
Jan Aubrecht č.53-starosta, František Zadina č.37 –1.radní, Jan Zadina – 2.radní, členové – Jan Šemík č.12, František Klement č.10, Josef Zadina č.46, Václav Zadina č.9, Jan Zadina č.37, Václav Kotrba č.54, František Šemík č.79, Frant. Jambor č.40 a Josef Vobořil č.25.
V r. 1898
Jan Šemík č.12 - starosta, Josef Havel č.19 -1.radní, Václav Vrána č.15 -2.radní, členové -Václav Němeček, Frant. Klement č.10, Jan Aubrecht č.53, Jan Zadina č.34, Karel Zlata č.52, Josef Karban č.22, Václav Kotrba č.54, Frant. Šemík č.79, Jan Hazuka č.45.
V r. 1902
Jan Šemík č.12 - starosta, Josef Havel č.19 -1.radní, Václav Vrána č.15 -2.radní, členové – Václav Němeček, Frant. Klement, Jan Aubrecht, Jan Zadina č.13, Josef Zadina č.17, Alois Zadina č.46, Jan Čech, Václav Bezděk č.44, Josef Koutek č.3.
V r. 1909
Alois Zadina č.46 –starosta, Jan Šemík č.12 -1.radní, Jan Bárta č.32 –2.radní, členové - Václav Vrána č.15, Jan Zadina č.13, Frant. Kafka č.36, Josef Havel č.19, Josef Zadina č.17, Frant. Čech č.24, Josef Pánek, Josef Zlata č.33, Václav Bezděk.
V r. 1912
Alois Zadina č.46 –starosta, Jan Bárta č.32 –1.radní, Josef Bárta č.20 –2.radní, členové -Frant. Klement č.10, Jan Zadina č.13, Jan Zadina č.34, Josef Zadina č.38, Josef Zlata, Frant. Zmrhal, Josef Pánek, Václav Bezděk, Josef Zadina č.17.
V r. 1919
Volilo se 15.6. dle všeobecného práva hlasovacího. Zvoleni byli: za stranu lidovou- Josef Bárta- starosta, Frant. Klement, Jan Hurt – 2.náměstek, Josef Pánek, Václav Chlad, Josef Aubrecht. Za stranu agrární – Josef Reiniš, Karel Zlata, Frant. Zlata, Jan Trpišovský –1.náměstek, Václav Blažek. Za stranu domkářů –Antonín Prchal, Frant. Jecha, Josef Fiala č.89, Josef Říha.
V r. 1924
V prosinci provedeny byly volby do obecního zastupitelstva, proti nim podány byly lidovou stranou námitky, mimo jiné také z toho důvodu, že odvolil jeden volič (Řípa), který nebyl zapsán ve volebních seznamech.
Volby tyto byly zrušeny.
V r. 1925
V únoru provedeny volby nové, proti nim zase strana agrární podala námitky. Nežli se tyto poměry urovnaly, dosazena byla správní komise, která úřadovala od 23. dubna 1925 do 29. ledna 1926.
Z rodů nejrozšířenější je tu jméno ZADINA.
Tato kronika je opisována pro rod Zadinů z č.p.17 a jejich pokračovatelů kdekoliv.
V letech 1880 – 1910 bylo ve Smrdově 13 rodin Zadinů, z těch bylo 6 sedláků, 3 chalupníci a 4 domkáři. Aby se rozeznávali, říkalo se v č.9 Pod farou, v č.13 u Míchalů, v č.16 Vrbický, v č.17 u Adamů, v č.28 hajný, v č.34 u Havlů, v č.35 u Hrušků, v č.37 u Vítků, v č.38 u Melicharů, v č.46 V hospodě, v č.65 U cestáře, v č.66 U chalupníků, v č.81 Koželuh (v aparátě). Ze svého středu měli: hostinského, hajného, cestáře, koželuha, kostelníka a porodní babičku.
Budovy v obci a jejich majitelé – v r. 1929 (s aktualizací 2007
čp. 1 – Jan Říha (Císař) , čp. 2 – František Jecha (Jolana Jechová)
čp. 3 – Josef Fiala (Jamborovi-Blažková) , čp. 4 – Josef Jelínek (K.Rút)
čp. 5 – Frant. Myšičková (Z.Myšička) , čp. 6 – Josef Nečas (Koláček)
čp. 7 – Fara P.Jos.Šimek(zboř.-nový MilanRauer), č p. 8 – Jaroslav Havel
čp. 9 – Jan Zadina čp.10 – Frant. Klement (Dolejš)
čp.11 – Jos.Čálek, hospoda (prodáno) čp.12 – Jar.Malina, zbořeno (prodejna, OÚ)
čp.13 – Jos.Zmrhal (Pecina) čp.14 – Eduard Jelínek (Miloslav)
čp.15 – Jos.Jirák (Jos.Zadina) čp.16 – Jan Zadina (Pecová)
čp.17 – Jos.Zadina (Frant.Zadina) čp.18 – Jan Zlata (Jiří Zlata)
čp.19 – Josef Havel (Jaroslav Havel) čp.20 – Josef Bárta
čp.21 – Jan Hurt (Josef Hurt) čp.22 – Antonín Karban
čp.23 – Václav Čech (Vlastimil Chlad) čp.24 – Frant.Čech
čp.25 – Marie Zounková (Vobořil) čp.26 – Frant.Krátký (Kilián-zbořeno)
čp.27 – Josef Kalina (Švanda) čp.28 – Obecní domek (Severa-zbořeno)
čp.29 – Karel Čech čp.30 – Josef Zadina (Březina)
čp.31 – Frant.Čech (Stanislav Čech) čp.32 – Jan Bárta (Milan Bárta)
čp.33 – Ant.Zadina (Josef Fousek) čp.34 – Václav Chlad (Hana Břešťálová)
čp.35 – Josef Zadina (Jiří Zadina) čp.36 – Fr.Zlata (Bárta-prodáno Fenclová)
čp.37 – Josef Lebeda (Popelková) čp.38 – Josef Zadina (Sedláček-prod.Vančura)
čp.39 – Stanislav Kšíkal čp.40 – Frant.Jambor (Švarcová,Říhová)
čp.41 – Marie Polnická (zboř.,č.před.bytovce) čp.42 – Václav Ptáčník
čp.43 – Jan Březina (chalupa,Švec) čp.44 – Václav Bezděk (chalupa)
čp.45 – Josef Hazuka (Holubovi,Hrodková) čp.46 – Alois Zadina (Frant.Zadina)
čp.47 – Ant.Hájek, kovárna (Jos.Rauer) čp.48 – Josef Beneš
čp.49 – Jan Trpišovský čp.50 – Anna Rychecká (myslivecký klub)
čp.51 – Václav Blažek (Kot tink) čp.52 – Bohumil Zlata (nevím)
čp.53 – Václav Bárta (Jaroslav Bárta) čp.54 – Tomáš Flídr
čp.55 – Škola, Ant.Kudrna říd.uč.(nikdo) čp.56 – Anna Stránská (mat.škola,dílny)
čp.57 – Frant.Zmrhal (Václav Blažek) čp.58 – Václav Hurský (1995 zbořeno)
čp.59 – Josef Hurský (Josef Myslivec) čp.60 – Rudolf Pipek (Pavel Hába)
čp.61 – Alois Nováček (Říha) čp.62 – Josef Myšička (Švengr)
čp.63 – Frant.Růžička (Růžičková) čp.64 – Arnošt Trpišovský (Stanislav)
čp.65 – Marie Řípová (Bárta – ruina) čp.66 – Ant.Kukeně (nyní jinde Vašák)
čp.67 – Leopold Urban (Kiliánová, nyní chal.) čp.68 – Marie Císařová (Boh.Prchal)
čp.69 – Josef Čapek,obuvník(1984 spoj.s čp.64) čp.70 – Václav Turek
čp.71 – Rudolf Vrba (prázdné) čp.72 – Jos.Řezníček,pekař (Hlaváčková)
čp.73 – Jos.Tvrdík, hostinský (Míchalová) čp.74 – Václav Charouzd (chalupa,Hurtová)
čp.75 – Jos.Kopic,krejčí (Vávra) čp.76 – Josef Aubrecht
čp.77 – Václav Aubrecht (Večeřová, chalupa) čp.78 – Barbora Lešková (Kysela,Pochop)
čp.79 – Josef Karel čp.80 – Frant. Říha (chalupa,Šimůnek)
čp.81 – Ant.Březina (Jar.Kodeš) čp.82 – Strážní domek pod Borovou
čp.83 – Strážní domek u žel.zastávky (Prosová) čp.84 – Ant.Husa (Knitlová)
čp.85 – Pazderna (Zachařová) čp.86 – Čeněk Zmrhal (Edita Kyselová)
čp.87 – Ant.Prchal (Aubrechtovi) čp.88 – Jan Matoušek, kovář (Rytinová)
čp.89 – Jan Fiala, obuvník (Pejchar) čp.90 – Jos. Charouzd (Včela,Polívka)
čp.91 – Frant. Jelínek (Jelínková) čp.92 – Josef Říha
čp.93 – Frant. Secký (Ladislav) čp.94 – Frant.Ulrichová (Tylerovi)
čp.95 – Frant. Jelínek (Pavel) čp.96 – Václav Hába (Koreček)
čp.97 – Josef Dvořák (Vladimír) č p.98 – Josef Zikmund (Švarcová)
čp.99 – Václav Secký (Kalenská) čp.100- Karel Nečas (chalupa u žel.zast.)
čp.101- Josef Kšíkal čp.102- Josef Hába (Jaroslav)
čp.103- Václav Charouzd (Jaroslav Husa) čp.104- Josef Matoušek (Mlejnek, chalupa)
čp.105- Václav Moravec (Josef Moravec) čp.106- Frant.Hospodka (Josef)
čp.107- Jan Bárta (zruš.dáno nově Hospodkovi) čp.108- Jindřich Vanický (prod.na chalupu)
čp.109- Jan Beneš (Jan Tůma)
DOSTAVĚNO DO ROKU 2007:
čp.110- Jan Motejl (Motejlovi) čp.111- Josef Husa
čp.112- Luboš Kšíkal čp.113- Vladimír Aubrecht
čp.114- Zemědělské družstvo, obč.vybav. čp.115- zemědělská stavba
čp.116- Chladovi čp.117- Vykusovi
čp.118- Karbanovi čp.119-
čp.120- Jelínkovi čp.121-
čp.122- Kafkovi čp.123- Brokl,Tůma (lesácký dům)
čp.124- Vilk,Vencová čp.125- Fialovi
čp.126- Vávrovi čp.127- Vlčkovi
čp.128- Kadlec Milan čp.129- Jos.Rauer
čp.130- čp.131-
čp.132-
Lidové obyčeje, zvyky a pověry ve Smrdově.
Když lidé na jaře slyší první bouřku, zdvíhají těžké věci, aby byli hodně silní.
Když lidé slyší na jaře prvně kukačku zakukat, cinkají v kapse penězi, aby se jich držely a aby jich byl stále dostatek.
Na květnou neděli světí se v kostele „kočičky“. Je to svazek jívových prutů, k nimž se přidá kousek jalovce, jasanu, klokoče nebo tisu. Pro okrasu svazují se pentlemi (mašlemi). Zvlášť velkým rozvinutým se říká „kocouři“. Po příchodu z kostela vybízí hospodář všechny, aby každý spolknul 3 nerozkousané kočičky, aby ho nebolelo v krku. Hospodář zastrčí po větvičce kočiček do každého obilí, aby hodně veliké vyrostlo, pak pokropí svěcenou vodou, aby bylo chráněno a bezpečno před všelijakou živelní pohromou. Za silné bouřky pálí se kočičky v plotně, aby do domu neuhodilo a bouřka se vzdálila.
Při tom se také rozsvěcuje svíčka hromnička, posvěcená na Hromnice. Svěcenou vodou se vykropí a zapáleným jalovcem vykouří, aby se v něm nedržela žádná „jedovatina“. Staré kočičky, jež byly zastrčeny za obrázky nebo za krovem se spalují.
Na květnou neděli brávají si dívky rády nové šaty, aby v nich kvetly.
V pašijovém týdnu selky zvlášť mnoho předly, aby měly hodně pašijových nití, neboť kdo má na sobě košili těmito nitěmi šitou, třeba jen několik stehů, do toho blesk neudeří.
Na zelený čtvrtek časně ráno před východem slunce jdou všichni do zahrady. Tam se na zeleném trávníku modlí na památku, že se Pán Ježíš modlil v zahradě Getsemanské.
Na veliký pátek myjí se lidé proudem vody, aby je oči nebolely. Také jídají jidáše namazané medem. Toho dne nikdo nemá orati, neboť se zemí se nemá pohnouti.
Na bílou sobotu ráno světí kněz venku u kostela oheň, na němž se spalují sv.oleje. při pálení „Jidáše“, jakmile hranice dohoří a kněz se vzdálí od ohně, jest o uhlíky velký zájem. Každý hodí si několik uhlíků do svěcené vody ve džbánku. Doma dají se uhlíky za krov, aby stavení bylo před ohněm bezpečno.
Vodou svěcenou se doma všechno vykropí, aby se nedržel ošklivý hmyz.
Když na bílou sobotu při „při glorie“ se zvoní, zatřesou lidé ze všech sil v zahradě všemi stromy, aby se hodně urodilo ovoce.
Některá lidová pořekadla ve Smrdově.
Kdo doma vyjídá, na vojně ho nezabijou.
Nepískej na dutý klíč, přivoláš bídu.
Kdo se nerovná s chlebem, nerovná se i s lidmi (krájej chleba rovně).
Nech toho, napomíná matka malé dítko, když u plotny točí ohnivým dřívkem, sic se v noci pomočíš.
Nečichej k růži ze hřbitova, ztratíš čich!
Provaz z oběšence přináší do domu štěstí.
Kde roste na domě netřesk, do toho domu neuhodí.
Nepodnikej nic v pátek, je to nešťastný den.
Komu přeběhne zajíc přes cestu, bude neštěstí.
Studený máj, v stodole ráj.
V máji nesmí pastýři oschnouti hůl.
Červen studený, krčí sedlák rameny.
Medardova kápě, 40 dní kape.
Sv.Prokop kořen podkop.
Do sv.Jana křtitele nechval ječmene.
Když východ hoří, západ ulejvá.
Když západ hoří, východ ulejvá.
Divoké husy na odletu, konec babímu létu.
Šimona Judy, zima je všudy.
Na sv. Martina, kouřívá se z komína.
Na sv. Martina, husa nejpěkněji zpívá.
Na sv. Kateřinu, schováme se pod peřinu.
Lucie noci upije, ale dne nepřidá.
Na Boží narození, o bleší převalení (delší čas).
Na Nový rok, o slepičí krok.
Na Tři krále, o krok dále.
Na Hromnice o hodinu více.
Na Hromnice půl krajíce, půl píce (a nech si sedláku ještě více).
Na Hromnice musí skřivánek vrznout, kdyby měl zmrznout.
Světlé vánoce, tmavé stodoly.
Zelené vánoce, bílé velikonoce.
Lepší vánoce třeskuté nežli tekuté.
Jména Ježíš, ke kamnům nejblíž.
Únor bílý, pole sílí.
Na sv. Matěje pije skřivan z koleje.
Sv.Matěj ledy seká, kde nejsou pak je dělá.
Březen bez vody, duben bez trávy.
Na sv.Řehoře, čáp letí od moře, žába hubu otevře, ledy plují do moře. Šelma sedlák, který neoře.
Pany Marie zvěstování, zimy ještě nevyhání.
Když na Velký pátek prší, bude žíznivý rok.
Březen za kamna vlezem, duben ještě tam budem.
Jedna vlaštovka jaro nedělá.
Jak dlouho žába před sv.Jiřím kváká, tak dlouho bude po něm mlčeti.
Na sv. Jiří vylézají hadi a štíři.
Na sv. Marka schová se do žita vranka.
Lidová názvosloví některých rostlin v naší obci.
Svatojánské žito – námel. Kartáčky – pupava bílá.
Sladké dřevo – lékořice. Zajíčky – bika ladní.
Svatojánský chléb – rohovník. Kominíčky - bika ladní.
Boží dřevec – brotan. Krupičky – chudobinka jarní.
Balšan – máta. Mastná Káča – blatouch.
Marjánka – majorán. Psí víno – loubinec.
Demuť – dymián. Psí víno – posed černý.
Bobkový list – vavřín. Šlatec – svlačec.
Bouchoře – zrůdy švestek. Slzičky P.Marie- hvozdík.
Jazejčky – jitrocel. Svatojánské kvítí – kopretina.
Celníček – jitrocel. Zaječí zelí – janovec.
Jelení skok – plavuň. Pýří (peří) – suchopýř.
Žebrácké vši – lopuch. Mužíček – rozchodník.
Husí nožka – kontryhel. Kvadrátky – brslen.
Hadí mlíčí – pryšec. Psosor – všedobr.
Babí hněv – jehlice. Mejlí – jmelí.
Matonoha – jílek. Luštinec – kokrhel.
Pentličky – lesknice. Stoklasa – sveřep obilní.
Povázka – kokotice. Vodní růže – leknín.
Žabinec – ptačinec. Lucena – vojtěška.
Penízky – slez okrouhlolistý. Turky – tykve.
Slepičí puška – sasanka.
Pomlázka
Na pondělí velikonoční se těší malé děti a mladá chasa. Předtím si opatří každý upletenou pomlázku, ze 4 nebo častěji z 8 vrbových prutů. Děti přicházejí ráno do domů, zpívají při tom nějaké pomlázky (koledy) a odnášejí si různé dárky (vajíčka malovaná). Chasníci přijdou vyšlehat děvčata, aby se jich blechy nedržely. Při tom dávají děvčata, každá svému hochu malovaná vejce; o pouti jim to hoši oplatí, kupují jim o pouti (perníková srdce), nebo cukroví.
Rčení o železné krávě.
Často slýcháme rčení (úsloví), máme-li nějaké břemeno a trvá-li dlouho, že je to jako „železná kráva“. Jak vzniklo? Po třicetileté válce dostávali poddaní od vrchnosti dobytek k výživě a svému užitku. Také dostávali krávy, které živili a užitek z nich si brali pro sebe. Za to museli poddaní odváděti vrchnosti ročně určitý poplatek. Tento poplatek, vzniklý kolem r.1680, zůstával pak často jako trvalé, nesnesitelné břemeno na statku. Mnohý platil, nevěda proč, a jen ulehčoval si slovy: „To je jako železná kráva“.
Pověsti ze Smrdova,
které v r.1955 podle vypravování Zadinové Anny z č.46 a Zadiny Josefa z č.17 zaznamenal Merenus Miroslav – řídící učitel zdejší školy.
Pověst „O Babím důle“
Jednou šel hospodář Zadina ze Smrdova v podvečer z nedalekých Dlužin domů. Nesl na zádech rádlo od kováře. Připozdívalo se a hospodář byl po celodenní práci znaven a proto si ve strži v Babím dole sedl a odpočíval.
Jak tak sedí, najednou kolem něho začaly dokola obíhat laně, které byly tolik krásné. Hospodář je k sobě lákal, ale laně pluly dál a dál. Najednou se laně proměnily ve víly, které líbezně zpívaly. Hospodář, když zjistil tuto změnu, počal se bát a celý se strachem roztřásl, že slova ze sebe nevydal. Snažil se odtud co nejdříve dostat pryč. Vstal tedy, vzal na sebe rádlo a pomalu šel. A víly stále za ním, až došel ke studánce. Víly na něj volaly:“Napij se, napij se, bude ti líp!“ Hospodář se schýlil a pil vodu ze studánky. Když se napil, pociťoval, jak všechna únava jej opouští a dal se s vílami do tance. Ale co to? Vidí dobře? Neklame ho zrak? Místo vil s ním tancují staré ošklivé báby. Zadina nemeškal, sebral nohy na ramena a horem pádem utíkal do Smrdova.
Přiběhl do vsi, zastavoval sousedy a vyprávěl jim, co viděl a zažil. Mnozí byli zvědaví, mnozí nechtěli uvěřiti, ale všichni se báli, natož aby se tam šli podívat. Ani druhý den se nikdo neodvážil do Babího důlu. Až třetí den se tam vypravil sám Zadina. Chtěl si odnésti aspoň rádlo, které tam zanechal. Došel ke studánce, rádlo našel, ale vody se už nenapil.
Vypravuje se, že i rádlo bylo učarované. Hospodařil ještě mnohá léta, ale rádlo se nikdy neotupilo.
Od této pověsti dostala tato strž název „Babí důl“.
Smrdovský poklad.
Jednou, je tomu asi 300 let, nechal si sedlá Bárta kopati na zahradě krecht na brambory a řepu. Pomocník kope, kope a najednou narazí na železnou silnou desku. Odkopává rychle okolo hlínu, až se mu zjevila velká, železná truhlice. Chce ji vyvalit, ale ne a ne ji zmoci. Najednou se ho zmocnila veliká tíseň. Celá jako zmámen klesl na truhlici a usnul. Zatím se zešeřilo. Pomocník najednou procitl, vyskočil a hajdy domů.
Doma vše vyprávěl své matce a sestře. Sestra rozhodla, že to bude asi nějaký poklad. Přesně o půlnoci se proto oba dva vydali s trakařem pro poklad. Měsíc svítil jako rybí oko, celá ves již spala, jen ponocný bděl.
Truhlu vyhrabali a odvezli domů. Jaké bylo doma překvapení, truhla byla plná zlatých dukátů! Všichni se radovali, že se nyní budou mít dobře. A také se tak stalo. Za dukáty si postavili hospodářství, přikoupili polí a stali se z nich majetní lidé. Všem lidem ale bylo divné, kde vzali tolik peněz najednou. Po čase, kdy na statku hospodařil jeho syn, se vše prozradilo. Tak chudý člověk ku štěstí přišel.
Úmrtí Jana Šemíka z č.12.
V úterý 7.května 1929 umřel ve Smrdově č.12 Jan Šemík, rolník na odpočinku ve věku 80 let. Byl dlouholetý starosta obce (19 let) a předsedou okresní záložny v Habrech. Byl to velice uvědomělý rolník a podnikavý, šetrný, poněkud prudší povahy. Za jeho 19-letého starostování byla postavena r.1901 okresní silnice od Zboží do Leštiny vedoucí, zřízen r.1903 nový hřbitov, postavena márnice, zalesněno pastviště u Obcí a za Zádušním rybníkem. Jako mladík byl Jan Šemík odveden k dělostřeleckému pluku do Buda-Pešti. Byl třikráte ženat. První jeho žena byla Marie, rozená Bártová z č.20, zemřela však mladá 28 let. Zůstaly po ní 2 dítky – Alois (6-letý), Stázička (4-letá). Druhá jeho žena byla Anna, roz.Zlatová z č.33, mladá, 16-letá. Zemřela ve 42 letech, jejich dcera Božena, provdána za Fr.Vlacha, učitele, nyní ředitele škol v Habrech. Třetí jeho žena byla vdova Malinová z Ovesné Lhoty. Její syn z prvního manželství Jaroslav Malina se oženil s Marií, roz. Jelínkovou z č.14 a převzal po Janu Šemíkovi statek č.12. Jan Šemík měl bratra Františka na č.73 – hospoda. Také měl bratra Josefa, který koupil statek na č.17 se svojí manželkou, která pocházela z vedlejší vesnice Lubno (pravděpodobně z č.1 u Semerádů). Statek koupili jako novomanželé, pravděpodobně od Bílků č.17, kteří se údajně odstěhovali do Ameriky v 2.pol. 19.stol.
Rok 1929
R.1929 se vykazuje velkými mrazy v zimě a v létě zase velkými parny. Není pamětník, který by pamatoval tak veliké mrazy jaké byly r.1929. Tak studený únor nebyl od r.1775. Dne 11.února teploměr ukazoval –31°C. České Budějovice měly –41°C, Německý (Havlíčkův) Brod –36°C, Praha –28°C. V Mongolsku –57°C, v Římě –6°C. Sněhu bylo u nás celkem 50 až 100 cm. Kruté mrazy měly zhoubný účinek na ovocné stromy – většina jich zmrzla.
Větrná smršť 4.7.1929
V měsíci červenci panovalo veliké teplo, kdy ve stínu bylo až 30°C. Toho dne po úmorném parnu v 19’30 hod. navečer přihnala se od jihozápadu prudká vichřice – smršť provázena lijákem. Trvala krátkou dobu, ale mnoho škody nadělala. Byly poškozeny střechy (spadané tašky), bylo polámáno mnoho stromů, jak na zahradách, tak i v lesích. Takovou větrnou smršť nikdo nepamatoval.
R.1931 – (asi v r.1927 elektrifikace obce)
V tomto roce 1931 bylo zřízeno osvětlení po obci s celkem 6 světly. 1 na sloupu u Jechů č.2, 2. u fary, 3. u hasičské kůlny, 4. u Vrbů (naproti Chladů č.23), 5. u křížku, 6. u školy.
Československo a Evropa za II. světové války (r.1939-45).
Fašisté a nacisté v Itálii (Musolini) a Německu (Hitler) se zmocnili ve svých zemích vlády a měli vytčený cíl vytvořit nové římské impérium (obsazením jiných států) a německý vůdce Hitler rovněž podmanění si některých středoevropských národů (i Francie), záhubu slovanských národů a zkázu Sovětského svazu (Ruska). 14.března 1939 přepadla německá vojska Československou republiku, Slovensko vyhlásilo samostatný štát. 22.června Němci zaútočili na Sovětský svaz. Postupovali až do r.1943 (až ke Stalingradu), kdy se fronta otočila a Němci začali ustupovat a prohrávat.
Velkou zásluhu také mají USA, které se zapojily do války a pomáhaly proti fašistickému Německu. Proti Japonsku použili v srpnu 1945 první 2 atomové bomby.
Dne 8.května 1945 vítězné armády Sovětského svazu, Anglie a USA všechny země osvobodily a německá armáda se bezpodmínečně vzdala. Rovněž dávno předtím byla porážena i Itálie a rovněž se vzdala a i Japonsko.
Tímto 8.květnem 1945 skončila II.světová válka, která byla nejhorší na zeměkouli, zemřelo mnoho lidí (kolem 50 miliónů) a vznikly velké škody.
Zveřejněno se souhlasem zpracovatele Josefa Zadiny ze Světlé nad Sázavou
***
(Pozn. admin.: Přeformátování odstavců včetně druhu písma na těchto webových stránkách je někdy problém, a ne vždy se podaří, za což se omlouvám... Důležitější však je obsah něžli forma.)
